Lidé z celého světa chtějí vědět, jak radostně žít ve světě plném utrpení, smutku a bolesti. Války, hladovění, terorismus, znečištění životního prostředí, genocida, to je otázka, která uvádí další kapitolu v Knize radosti. Arcibiskup Tutu, který má sám mnoho zkušeností z doby apartheidu říká: " Bůh nás stvořil a řekl: Jdi mé dítě. Máš svobodu. A Bůh si svobody tak neuvěřitelně cení, že by byl raději, kdybychom šli svobodně do pekla, než aby nás nutil jít do nebe. Jsme schopni těch nejstrašnějších zvěrstev, ale máme i nepředstavitelnou schopnost konat  dobro."

"Když se přihodí katastrofa nebo třeba teroristické útoky," pokračuje arcibiskup, "uvědomíme si, že jsme rodina. Vzpomeňte si na tsunami, a co se vám vybaví? Záplava lásky, soucitu a péče! Protože takoví jste, protože to je naše podstata. Máme neúspěchy, ale musíme všechno držet v perspektivě. Svět je čím dál tím lepší. Přemýlejme o právech žen a o tom, že otroctví bylo považováno za morálně oprávněné ještě před několika sty lety. Chvíli to trvá. Rosteme a učíme se, jak být soucitní, jak být laskaví, jak být lidmi," dokončil Desmond Tutu svoji myšlenku.

Dalajláma připomněl svou reakci na krvavé potlačení demonstrací v Tibetu v roce 2008. "Během několika příštích dnů jsem si během meditace vizualizovat některé z místních čínských orgánů a praktikoval jeden z našich postupů, zvaný tonglen, doslova to znamená dávání a odpouštění. Snažil jsem se na sebe vzít jejich strach, zlost, podezření a dát jim svou lásku a odpuštění. Samozřejmě, že to na zemi žádný fyzický vliv nemá. Ale po psychické stránce, víte, získat klidnou mysl bylo velmi užitečné. Byla to příležitost, jak procvičit odpouštění a soucit. Každý člověk má tutéž schopnost," dodal Dalajláma.

" Říkám lidem," pokračuje arcibiskup Tutu, "že nejsem optimista, protože optimismus je v jistém smyslu něco, co závisí spíše na pocitech než na realitě. Naděje není založená na prchavosti pocitů, ale na pevném přesvědčení. Naděje je hluboká a má velmi blízko k neotřesitelnosti. Beznaděj může pramenit z hlubokého smutku, ale může to být obrana proti hořkému zklamání. U rezignace a cynismu jde o sebeuklidňující postoj, ktrým se chráníme proti zranitelnosti a zklamání. Zvolíme - li naději, znamená to vykročit neochvějně vpřed, odhalit svou hruď živlům a vědět, že bouře dřív nebo později přejde. Naděje vyžaduje víru, i tehdy jde -li o víru v lidskou přirozenost nebo v to, že život bude vytrvale hledat cestu. Zoufalství nás obrací dovnitř. Naděje nás posílá do náruče druhých."

Nedávno, asi jako téměř každý v této zemi, jsem uvízla v koloně. Nejdřív jsem byla naštvaná,že tam trčím,ale pak jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Skoro všichni okolo něco někam vezli pro jiné lidi, spěchali na schůzku s jinými a pro jiné....a mě došlo, že nikdo v okolí tam není sám za sebe. A přiznám se, že mi najednou nebylo vůbec špatně. Najednou jsem byla klidná, spokojená a tak tiše šťastná.

Přesně tak to říká arcibiskup Tutu v Knize radosti: " Je potřeba si uvědomit, že v pravém slova smyslu jsme určováni hlubokou komplementaritou... Nemohl bych mluvit, kdybych se to nenaučil od jiných lidských bytostí. Mohu myslet jako lidská bytost jenom proto, že jsem se to naučil od jiných lidských bytostí. Naučil jsem se být lidskou bytostí od jiných lidských bytostí. Patříme do jemné sítě, která je ve skutečnosti velmi pevná a stabilní."

Dalajláma k tomu dodal: " Ve skutečnosti jsou lidské bytosti, jak řekl arcibiskup, sociálními zvířaty. Jedinec, bez ohledu na to, jak je mocný nebo chytrý, nemůže bez dalších lidských bytostí přežít. Takže nejlepší způsob, jak si splnit svá přání či jak dosáhnout svých cílů je pomáhat ostatním a vytvořit si více přátel. Přátele si získáme důvěrou. Jak rozvíjet důvěru? To je jednoduché. Ukážete zájem o jejich blaho. Pak se důvěra dostaví. Ale pokud v hloubi duše za maskou licoměrného úsměvu nebo za opulentní hostinou skrýváte pouze svůj vlastní prospěch, pak vám nikdo nikdy nebude důvěřovat. Pokud přmýšlíte o tom, jak lidi využít, jaké z nich mít výhody, pak nikdy nezískáte a nemůžete mít jejich důvěru. My lidé přátele potřebujeme. Ryzí přátele. Přátelé za peníze, za moc a postavení jsou umělí přátelé."

Jak tohle všechno souvisí s pocitem štěstí a sebestředností? Odpověď je v knize Howarda Cutlera: " Skutečnost je taková, že právě nešťastní lidé jsou ti, kdo mají největší sklony být přehnaně sebestřední, sociálně izolovaní, sklíčení a dokonce nepřátelští. Naproti tomu šťastní lidé jsou všeobecně společenštější, pružnější, kreativnější a snášejí každodenní stres mnohem lépe než lidé nešťastní. A co je nejdůležitější, umějí více milovat a odpouštět než lidé nešťastní."

" Smysluplný den, je den, kdy pomáhám a sloužím druhým. Pokud to není možné, alespoň nikomu neubližuji." Dalajlama

Nové psychologické studie ukazují, že mírný smutek může mít řadu výhod, uvádí v Knize radosti její autor Douglas Abrams. Smutní lidé mají lepší úsudek, paměť, jsou motvovanější, citlivější na společenské normy a velkorysejší než šťastnější kontrolní skupina. Lidé, kteří se nacházejí v tzv.negativním stavu smutku, byli zdravě kritičtí vůči své situaci, byli schopnější pamatovat si podrobnosti a byli motivovanější k její změně.

Ale co hluboký žal? "Často se mě ptají," řekl Dalajláma, "nejčastěji ti, kterým zemřel někdo blízký: Co mám dělat?".

"Cesta smutkem a žalem z velké ztráty vede přes motivaci k vytvoření hlubšího smyslu života. Zkuste projevit svůj zármutek ještě  větším odhodláním plnit přání svých ztracených blízkých. Kdyby mohli vidět, jak jste odhodláni a plni naděje, určitě by byli šťastní. S velkým smutkem ze ztráty může člověk žít ještě smysluplnější život."

Dalajláma zmínil buddhistický příběh o ženě, která ztratila své dítě. Ve svém žalu byla neutišitelná, nosila ho po celé zemi a každého prosila, aby jí pomohl dítě vyléčit. Když přišla k Buddhovi, prosila o pomoc i jeho. Řekl, že by jí mohl pomoci, kdyby mu nasbírala hořčičná semínka pro lék. Dychtivě souhlasila, ale pak ji Buddha upozornil, že semena hořčice musí pocházet z domu, kterého se nikdy nedotkla smrt. Žena při hledání semen, jež by její ditě mohla vyléčit, navštívila každý dům a zjistila, že žádný takový, kde by nikdy neutrpěli ztrátu rodiče, manžela nebo dítěte, neexistuje. Když pochopila, že ve svém utrpení není sama, byla schopná dítě pohřbít a svého žalu se zbavit.

V Knize radosti  Jeho svatost Dalajláma a arcibiskup Desmond Tutu rozebírají podstatu skutečné radosti.

Může hédonismus přinést pocit štěstí? 

"Miluji jídlo. Bez jídla moje tělo nepřežije. Ale při každém jídle musíte rozvíjet schopnost konzumovat jídlo bez závislosti," říká Dalajláma. "Jíst pouze pro přežití organismu. Člověk musí přemýšlt o hlubší hodnotě vyživování těla."

Spokojenost lidí je omezená a krátkodobá, protože se lidé zabývají pouze smyslovými prožitky. Jsou šťastní tak dlouho, dokud hraje hudba. Mají dobré jídlo, jsou šťastní. Když se děje něco pozitivního, jsou šťastní. Když tyto věci skončí, začnou být neklidní, začnou se nudit. 

Když radost vzniká na úrovni mysli a nikoli pouze na úrovni smyslů, lze si udržet hluboký pocit uspokojení na mnohem delší dobu. Když jste radotní na mentální úrovni, na fyzické bolesti příliš nezáleží. Mentální štěstí nebo duševní potěšení v nás vyvolává pocit sounáležitosti s ostatními. Stačí i deset minut meditace na téma soucitu nebo laskavosti k druhým a její účinky pocítíte celý den. 

Pokud jsme v dobré náladě, neublíží nám nějaký ten problém, pokud ale máme náladu špatnou, ani návštěva dobrého přítele nás pocitu neštěstí nezbaví.

Nejčastěji mě vztek a hněv přepadají při řízení auta. Když na mě někdo zbytečně troubí nebo nebezpečně předjíždí. Dost mě proto překvapilo, že podobné pocity má třeba i arcibiskup Tutu, jak je popisuje v Knize radosti. " To jsou na mou věru úžasní řidiči", reagoval na nebezpečný manévr předjíždějícího šoféra se smíchem. A je to, vzít celou situaci s humorem. Jen jak se to naučit.

"Tam, kde je strach, frustrace mu jde v patách. Frustrace přináší hněv. Takže je jasné, že strach a hněv jsou si velmi blízké", tuto Dalajlámovu perspektivu podporuje i základní biologie. "Zamyslete se nad tím, jaký důsledek bude mít vaše zlost, váš rozzlobený obličej nebo váš křik. Pak si uvědomíte, že hněv k ničemu není, tvrdí Dalajláma.

Psychologové často nazývají hněv sekundární emocí, protože přichází jako obrana vůči pocitu ohrožení. Když se nám podaří vyjádřit, čím se cítíme ohroženi, pak snadněji vztek překonáme a uklidníme se. Často se za své obavy stydíme, myslíme si, že kdybychom byli silnější, nikdy bychom bolest necítili. Pokud jsme schopni soucítit sami se sebou, přiznat si, že se cítíme vyděšeně, zraněně nebo ohroženě, můžeme soucítit i s ostatními, možná dokonce i s těmi, kdo náš hněv vyvolali.

Dalajláma uvedl, že pokud se nám podaří uvědomit si svou roli při vytváření situací, které nás rozrušují, jsme schopni snížit své pocity frustrace a hněvu. "A pak je to někdy jen otázka načasování. Příliš velká únava nám také  může způsobit frustraci a hněv. V mém případě, setkám-li se s nějakou obtížnou situací ráno, kdy je moje mysl klidná, je to mnohem jednodušší. Když ke stejné situaci dojde večer, kdy jsem unavený, cítím se naštvaně," uzavřel Dalajláma.

Kniha radosti, která vyšla v roce 2017, přináší velmi osobní zkušenosti arcibiskupa Desmonda Tutu a Dalajlámy, jak překonat utrpení.

Arcibiskup, sám vážně nemocný říká: " Některé utrpení, někdy i možná velice intenzivní, je pro život nezbytné. Minimálně pro rozvoj soucitu a milosrdenství." A dodává:" To, jak se vypořádáme se vším, co se nám zdá být v našem životě negativní, určuje, jakým druhem člověka se staneme. Pokud vše budeme považovat za frustrující, výsledkem bude pocit nesvobody, bezvýchodnosti, vzteku a touhy všechno ničit."

Dalajlama přidává svou zkušenost, když ho s náhlým záchvatem zánětu žlučníku převáželi do nemocnice: "....Bihár je jedním z nechudších států v Indii. Když jsme se blížili k městu, zahlédl jsem, jak v chatrči na zemi leží starý muž. Vlasy měl rozcuchané, oblečení špinavé a vypadal nemocně. Neměl nikoho, kdo by se o něj postaral. Vypadal, jako kdyby umíral. Celou cestu do nemocnice jsem o něm přemýšlel, cítil jeho utrpení a úplně jsem zapomněl na své vlastní. Tím, že člověk zaměří pozornost na jinou osobu, což je přesně to, co s námi soucit dělá, znamená, že naše vlastní bolest je mnohem méně intenzivní......Péče o druhé, pomáhání druhým, je v konečném důsledku způsob, jak poznat vlastní radost a žít šťstný život."

Buddhistická praxe tréninku mysli z 12. století, lodžong v tibetštině, odráží to, čemu dalajlama a arcibiskup říkají odvrácení se od sebe. " Všechna učení dharmy se shodují v jednom bodě- zmenšení zahleděnosti do sebe. Uvědomte si, že pokud jste příliš zaměření na vlastní důležitost a příliš pohrouženi do přemýšlení o tom, jak jste dobří nebo špatní, budete zažívat utrpení. Posedlost snahou získat to, co chcete, a vyhnout se tomu, co nechcete, nemá za následek štěstí."

Vždy si zachovávejte jen radostnou mysl!

"Všichni máme své obavy," vysvětluje arcibiskub Desmond Tutu v Knize radosti. "Strach a úzkost jsou mechanismy, které nám pomohly přežít. Bůh nám tyto pocity dal, protože věděl, že je budeme potřebovat. Jinak bychom byli nebojácní, ale byli bychom taky hloupí a moc dlouho bychom tady nepobyli. Problém nastává tehdy, je -li strach přehnaný nebo když je vyprovokován něčím, co je naprosto bezvýznamné."

Jak ale překonával arcibiskup strach v dobách apartheidu, když dostával často výhrůžky smrtí? " No, člověk nesměl dělat hlouposti, jako stát před otevřeným oknem v noci, ale bylo třeba říci Bohu: Pokud já dělám svou práci, tak dělej ty svou a ochraňuj mne." "Odvaha není absence strachu, ale schopnost jednat jemu navzdory", dodává.

"Strach a úzkost často pramení z přílišného očekávání," říká Dalajláma. "Když nejsme schopni těmto očekáváním dostát nebo své ambice realizovat, zažíváme frustraci. Chci toto, chci tamto. Často nejsme střízliví v hodnocení vlastních schopností nebo při posuzování objektivní reality. Máme-li jasnou představu o vlastní výkonnosti, můžeme být realističtější v našem úsilí. Pak je tu mnohem větší šance, že svých cílů dosáhneme. Nereálná snaha přináší jen neštěstí. V mnoha případech je stres způsoben příliš velkým očekáváním, přílišnou ctižádostí."

Že by celá mentalita "urvat, co se dá", byla zcestná? Že by celé naše přesvědčení, že "čím více, tím lépe", bylo přímou cestou ke stresu, frustracím a věčné nespokojenosti? Možná je to jen otázka priorit. Co je to, co opravdu stojí za námahu? Co je to, co skutečně potřebujeme? Jak říkají arcibiskup i Dalajláma, když vidíme, jak málo toho skutečně potřebujeme - lásku a sounáležitost- pak najednou všechny naše snahy urvat a nepustit, které jsme považovali za tak důležité pro naše blaho, odsuneme tam, kam patří, a už je nebudeme považovat za středobod našeho života. Musíme si uvědomit, jak je třeba žít, a nenechat se vtáhnout do víru moderního šílenství, nikdy nekončícího pochodu, věčně se zrychlujícího kolotoče. Dalajláma nám klade na srdce, abychom byli střízlivější, abychom se snažili dospět k pocitu vnitřního míru již teď, spíš než se neustále honit za očekáváním a ambicemi.

Dostala se mi do ruky úžasná Kniha radosti, v níž jsou zachyceny rozhovory Jeho svatosti Dalajlamys arcibiskupem Desmondem Tutu.Vše zaznamenal a opatřil komentáři Douglas Abrams. 

Podtitul zní Jak být trvale šťasný v dnešním proměnlivém světě.

O tak lákavý návod nejde nepodělit se. První otázka v knize zní Proč nejste morous? Oba pánové se shodli, že hlavní příčina neklidné mysli tkví v srdci a právě v mysli.

Každý hledá štěstí a radost, ale zvenčí - v penězích, moci, ve velkém autě a domě. Lidé nevěnují pozornost nejdůležitějšímu zdroji štěstí, který je uvnitř. Rost v sobě zahrnuje štěstí. Je mnoho situací, při nichž zažíváme radost - od rozkoše a pobavení, přes euforii, pocity vděku, sdílení radosti až po duchovní uspokojení pramenící z hluboké laskavosti.

Často míváme pocity smutku či frustrace, jež přinášejí pocit utrpení. Pokud se ale rozhlédneme kolem sebe, ať už po nejbližším okolí, nebo ve větším měřítku,zjistíme, že mnoho lidí je v horší, leckdy přímo tragické situaci. Zjistíme, že nejsme ve svých pocitech osamocení. Poznání, že jsme navzájem všichni propojení, je zdrojem empatie a soucitu.

Při odpovědi na otázku, proč nejsou morousové, oba vysoké duchovní spojuje velký smysl pro laskavý humor, odpor k formálnosti, láska a soucit s ostaními lidmi a živými  bytostmi.

"Každý ví, že fyzická nemoc je špatná, a snaží se jí vyhnout", uvádí Dalajláma v Knize radosti, v její další části nazvané Překážky na cestě k radosti. "Děláme to nejen při léčení nemocí, ale také tím, že jim předcházíme a posilujeme imunitu. Duševní bolest je stejně špatná, takže bychom se měli snažit zmírňovat i ji. Způsob, jak toho docílit, je vytvořit mentální imunitu."  "Znamená to", vysvětloval Dalajláma, "naučit se vyhýbat destruktivním emocím a rozvíjet ty pozitivní. Musíme pochopit mysl. Některé myšlenky jsou škodlivé, zatímco jiné jsou zdravé. Ty škodlivé naši  mysl zneklidňují a způsobují spoustu duševní bolesti. Ty blahodárné přinášejí skutečnou radost."

Arcibiskup Desmond Tutu k tomu dodal: "Domnívám se, že se musíme přijmout takoví, jací jsme. A pak doufat, že se nám podaří duchovně růst, jak Dalajláma popisuje. Nejdřív musíme poznat, co v nás funguje jako spouštěč stresu a negativních emocí. Na tyto spouštěče se musíme zaměřit, můžeme se je pokusit změnit, ale neměli bychom se za sebe stydět. Jsme jen lidé a někdy je dobře si uvědomit, že máme lidské emoce. Jde o to, abychom byli schopni poznat, kdy nastal ten pravý čas."

Jak se tedy vypořádat s překážkami na cestě k radosti, s nevyhnutelnými zdroji utrpení, které nám způsobují tolik starostí a trápení?

První ušlechtilá pravda buddhismu praví, že život je naplněn utrpením. Výraz dukkha lze přeložit jako stres, úzkost, utrpení, nespokojenost. Je to stres a úzkost, které vznikají ze snahy kontrolovat situace, jež jsou ze své podstaty nestálé a nelze je jakkoli řídit. Mnohé z toho, co způsobuje úzkost, je naše chtění, aby věci byly jiné, než jsou. Je to námi vytvořené utrpení. Opakem je sukha , štěstí, snadnost, pohodlí.

"Náš čas na zemi je určen k tomu, abychom se naučili být dobří, naučili se více milovat, být soucitnější", řekl na dané téma arcibiskup. "A člověk se neučí jen teoreticky, učíte se, když se stane něco, co je pro vás zkouškou.  Všem bych chtěl říci: Je ve vás dokonalost, ale dokonalí ještě nejste. Jste mistrovským dílem ve stádiu zrodu."

Všechno co znám, jsem se naučil v mateřské škole, praví klasik. Už v mateřské jsme cvičili „kočičku“, kdy jsme na všech čtyřech pumpovali páteří nahoru a dolů.

Číst dál...