Lidé z celého světa chtějí vědět, jak radostně žít ve světě plném utrpení, smutku a bolesti. Války, hladovění, terorismus, znečištění životního prostředí, genocida, to je otázka, která uvádí další kapitolu v Knize radosti. Arcibiskup Tutu, který má sám mnoho zkušeností z doby apartheidu říká: " Bůh nás stvořil a řekl: Jdi mé dítě. Máš svobodu. A Bůh si svobody tak neuvěřitelně cení, že by byl raději, kdybychom šli svobodně do pekla, než aby nás nutil jít do nebe. Jsme schopni těch nejstrašnějších zvěrstev, ale máme i nepředstavitelnou schopnost konat  dobro."

"Když se přihodí katastrofa nebo třeba teroristické útoky," pokračuje arcibiskup, "uvědomíme si, že jsme rodina. Vzpomeňte si na tsunami, a co se vám vybaví? Záplava lásky, soucitu a péče! Protože takoví jste, protože to je naše podstata. Máme neúspěchy, ale musíme všechno držet v perspektivě. Svět je čím dál tím lepší. Přemýlejme o právech žen a o tom, že otroctví bylo považováno za morálně oprávněné ještě před několika sty lety. Chvíli to trvá. Rosteme a učíme se, jak být soucitní, jak být laskaví, jak být lidmi," dokončil Desmond Tutu svoji myšlenku.

Dalajláma připomněl svou reakci na krvavé potlačení demonstrací v Tibetu v roce 2008. "Během několika příštích dnů jsem si během meditace vizualizovat některé z místních čínských orgánů a praktikoval jeden z našich postupů, zvaný tonglen, doslova to znamená dávání a odpouštění. Snažil jsem se na sebe vzít jejich strach, zlost, podezření a dát jim svou lásku a odpuštění. Samozřejmě, že to na zemi žádný fyzický vliv nemá. Ale po psychické stránce, víte, získat klidnou mysl bylo velmi užitečné. Byla to příležitost, jak procvičit odpouštění a soucit. Každý člověk má tutéž schopnost," dodal Dalajláma.

" Říkám lidem," pokračuje arcibiskup Tutu, "že nejsem optimista, protože optimismus je v jistém smyslu něco, co závisí spíše na pocitech než na realitě. Naděje není založená na prchavosti pocitů, ale na pevném přesvědčení. Naděje je hluboká a má velmi blízko k neotřesitelnosti. Beznaděj může pramenit z hlubokého smutku, ale může to být obrana proti hořkému zklamání. U rezignace a cynismu jde o sebeuklidňující postoj, ktrým se chráníme proti zranitelnosti a zklamání. Zvolíme - li naději, znamená to vykročit neochvějně vpřed, odhalit svou hruď živlům a vědět, že bouře dřív nebo později přejde. Naděje vyžaduje víru, i tehdy jde -li o víru v lidskou přirozenost nebo v to, že život bude vytrvale hledat cestu. Zoufalství nás obrací dovnitř. Naděje nás posílá do náruče druhých."