Nové psychologické studie ukazují, že mírný smutek může mít řadu výhod, uvádí v Knize radosti její autor Douglas Abrams. Smutní lidé mají lepší úsudek, paměť, jsou motvovanější, citlivější na společenské normy a velkorysejší než šťastnější kontrolní skupina. Lidé, kteří se nacházejí v tzv.negativním stavu smutku, byli zdravě kritičtí vůči své situaci, byli schopnější pamatovat si podrobnosti a byli motivovanější k její změně.

Ale co hluboký žal? "Často se mě ptají," řekl Dalajláma, "nejčastěji ti, kterým zemřel někdo blízký: Co mám dělat?".

"Cesta smutkem a žalem z velké ztráty vede přes motivaci k vytvoření hlubšího smyslu života. Zkuste projevit svůj zármutek ještě  větším odhodláním plnit přání svých ztracených blízkých. Kdyby mohli vidět, jak jste odhodláni a plni naděje, určitě by byli šťastní. S velkým smutkem ze ztráty může člověk žít ještě smysluplnější život."

Dalajláma zmínil buddhistický příběh o ženě, která ztratila své dítě. Ve svém žalu byla neutišitelná, nosila ho po celé zemi a každého prosila, aby jí pomohl dítě vyléčit. Když přišla k Buddhovi, prosila o pomoc i jeho. Řekl, že by jí mohl pomoci, kdyby mu nasbírala hořčičná semínka pro lék. Dychtivě souhlasila, ale pak ji Buddha upozornil, že semena hořčice musí pocházet z domu, kterého se nikdy nedotkla smrt. Žena při hledání semen, jež by její ditě mohla vyléčit, navštívila každý dům a zjistila, že žádný takový, kde by nikdy neutrpěli ztrátu rodiče, manžela nebo dítěte, neexistuje. Když pochopila, že ve svém utrpení není sama, byla schopná dítě pohřbít a svého žalu se zbavit.