"Všichni máme své obavy," vysvětluje arcibiskub Desmond Tutu v Knize radosti. "Strach a úzkost jsou mechanismy, které nám pomohly přežít. Bůh nám tyto pocity dal, protože věděl, že je budeme potřebovat. Jinak bychom byli nebojácní, ale byli bychom taky hloupí a moc dlouho bychom tady nepobyli. Problém nastává tehdy, je -li strach přehnaný nebo když je vyprovokován něčím, co je naprosto bezvýznamné."

Jak ale překonával arcibiskup strach v dobách apartheidu, když dostával často výhrůžky smrtí? " No, člověk nesměl dělat hlouposti, jako stát před otevřeným oknem v noci, ale bylo třeba říci Bohu: Pokud já dělám svou práci, tak dělej ty svou a ochraňuj mne." "Odvaha není absence strachu, ale schopnost jednat jemu navzdory", dodává.

"Strach a úzkost často pramení z přílišného očekávání," říká Dalajláma. "Když nejsme schopni těmto očekáváním dostát nebo své ambice realizovat, zažíváme frustraci. Chci toto, chci tamto. Často nejsme střízliví v hodnocení vlastních schopností nebo při posuzování objektivní reality. Máme-li jasnou představu o vlastní výkonnosti, můžeme být realističtější v našem úsilí. Pak je tu mnohem větší šance, že svých cílů dosáhneme. Nereálná snaha přináší jen neštěstí. V mnoha případech je stres způsoben příliš velkým očekáváním, přílišnou ctižádostí."

Že by celá mentalita "urvat, co se dá", byla zcestná? Že by celé naše přesvědčení, že "čím více, tím lépe", bylo přímou cestou ke stresu, frustracím a věčné nespokojenosti? Možná je to jen otázka priorit. Co je to, co opravdu stojí za námahu? Co je to, co skutečně potřebujeme? Jak říkají arcibiskup i Dalajláma, když vidíme, jak málo toho skutečně potřebujeme - lásku a sounáležitost- pak najednou všechny naše snahy urvat a nepustit, které jsme považovali za tak důležité pro naše blaho, odsuneme tam, kam patří, a už je nebudeme považovat za středobod našeho života. Musíme si uvědomit, jak je třeba žít, a nenechat se vtáhnout do víru moderního šílenství, nikdy nekončícího pochodu, věčně se zrychlujícího kolotoče. Dalajláma nám klade na srdce, abychom byli střízlivější, abychom se snažili dospět k pocitu vnitřního míru již teď, spíš než se neustále honit za očekáváním a ambicemi.